Podkovář ONDŘEJ VOJTA

Ondřej Vojta pracuje v Zemském hřebčinci v Písku od svých sedmnácti let. Postupně se učil koně jezdit, zapřahat i kovat. Na starosti má také vedení stáje chladnokrevných plemenných hřebců, a to od krmení přes připouštění až po výcvik mladých koní.

Jaká byla vaše cesta k podkovářskému řemeslu?

Vyučil jsem se u koní v Kladrubech nad Labem a v roce 1992 jsem nastoupil do hřebčince v Písku. Ze začátku jsem hlavně jezdil a obsedal mladé koně, později jsem se učil zapřahat. Brzy jsem ale začal také pomáhat mistru podkováři Františku Chmelíkovi. Ježdění jsem časem omezil, protože člověk stárne. Pan Chmelík tehdy přišel s nápadem, abych si ještě dodělal podkovářskou školu a začal se tomu víc věnovat.

Jaká je vlastně funkce podkovy na noze koně?

Člověk začal koně hospodářsky využívat i způsoby, které pro koně nebyly, co do pohybu, přirozené. Pokud kůň nepracuje, pohybuje se tak, jak potřebuje. Ale jakmile po něm člověk začal chtít, aby chodil v pluhu nebo jel na válečné tažení, zjistilo se, že se kopyta omačkají a rohovina jim nestačí dorůstat. Takoví koně začínají být nepoužitelní, kulhají a nefunguje to. Kování je ve své podstatě takové nutné zlo, je to ochrana kopyta.

Změnil se dnešní přístup ke kování koní oproti minulosti?

Dneska je takový trend, že se koně zase přestávají kovat. Závisí to na managementu pohybu konkrétního koně. Teď měli například Švédové na olympiádě své koně bosé. Ale takový kůň nesmí šlápnout na kámen, při cestě po silnici se jim nasazují botičky. Dřív platil standard, že plemeník musel být okovaný na předek. My od toho dnes ustupujeme, protože je to jednak drahé a jednak je pro koně i pro člověka snazší, aby byl bosý. Pokud se tomu můžeme vyhnout, necháváme koně bosé, nebo je koveme jen na přední nohy. Na čtyři nohy koveme hlavně chladnokrevníky, kteří chodí v zápřeži, a koveme také sportovní koně, kteří už dosáhli určité výkonnosti. Naše kolbiště, kde koně trénují a závodí, má dnes díky novému povrchu evropskou úroveň. Nehledě na počasí, můžou koně bez omezení skákat.

Jak často se podkovy udržují a jak se přitom postupuje?

Koně se musí každých 6 až 8 týdnů překovat, protože rohovina dorůstá a pro koně to začíná být nepohodlné. Mění se úhel nášlapu, ošoupou se hřebíky podkov a hrozí vypadnutí. Když se podkova sundá, zjistí se podle toho, jak je vyšlapaná, jestli byla udělaná správně. Na podkově je krásně vidět, jak funguje kopytní mechanismus. Podle toho, jak kůň na noze stojí, tak roste kopyto. Každé kopyto je jiné a podkovou se snažíme vybalancovat to, jak kůň našlapuje. Rohovinu kopyta vyčistíme, zkrátíme a upravíme pro novou podkovu. Snažíme se při tom vyrovnat disbalance. U koní, kteří nemají podkovy, děláme korektury kopyt, aby se netřepila.

Jaké nářadí používáte?

Kovář potřebuje zástěru, podkovářské nože, rašple, kleště a na kování spoustu dalších věcí, jako jsou nýtovací kleště, podsekávač, palice a další. Rohovinu vyřezáváme kopytním nožem, štípeme kleštěmi a vyrovnáváme rašplí. A protože koveme za tepla, tak nakonec podkovu připálíme, používáme na to plynovou výheň. Nakonec se podkova připevní pomocí hřebíků, kterým se říká podkováky. Mají speciální tvar se seříznutou špičkou, které se říká štipka. Ta zajistí, že hřebík při zatloukání směřuje ven do rohoviny kopyta, kde kůň nic necítí. V opačném případě koně takzvaně zakovete, bolí ho to a může dostat i zánět. Není jednoduché se to naučit, kovář má velkou odpovědnost.

Dnes už nevyužíváte historickou kovárnu hřebčince?

Až do devadesátých let se tam koně kovali. Výheň se roztopila uhlím a foukalo se měchy. Dneska už jsme plně mobilní a koveme přímo ve stájích. Veškeré vybavení máme v autě, jsou tam i brusky, vrtačky, svářečky. Má to tu výhodu, že koně jsou v maštalích zvyklí. Dřív byli koně vystresovaní už z toho, že přišli do kovárny, hlavně ti mladí. Zatímco dřív všichni jezdili s koňmi za kovářem do kovárny, dneska kovář objíždí koně a je to pro všechny pohodlnější.

Je podkovářská práce náročná?

Je to celkem dřina. Já jsem měl to velké štěstí, že jsem dostal šanci jezdit s panem mistrem Chmelíkem. Ve škole vás všechno nenaučí, potřebujete, aby vás někdo sledoval a opravoval. Když se kůň ková poprvé, je základ na to hlavně nechvátat. Některý kůň je chytřejší a některý méně. Musíme ho nejdřív zvyknout na to, že to bude čoudit a klepat. Jakmile si kůň zvykne, tak už je to spíš rutina. Důležité je, aby chovatelé kováře moc často neměnili, protože kovář má určitou myšlenku a až třeba při třetím kování se potvrdí, co určitý kůň potřebuje. Jde o zkušenost s každým konkrétním koněm. Je to jako u doktora, toho také často neměníte, protože už vás zná. Jsou koně, na které se nesmíte ani špatně podívat. Jiní koně jsou zase tak rozmazlení, že u kování nesmí být jejich majitel, aby se kůň choval normálně.

Mají dnešní podkováři hodně práce?

Dneska je chov koní v obrovském rozmachu. Zdá se mi, že začíná takový zlatý čas koní. Zřejmě tomu pomohlo zpopularizování jezdeckého sportu známými osobnostmi. A proto je práce dost. Ale je to práce těžká, protože se musíte jednak domluvit s koňmi a jednak s jejich majiteli, což někdy není úplně jednoduché. Někteří chovatelé propagují bosonožství nebo různé jiné nové trendy. Každý si může pro svého koně vybrat, co chce.

Co se vám na téhle práci líbí?

Dělám to rád. Při práci si s tím vyhrajete, přemýšlíte. Nerad dělám koně, kteří jsou nevychovaní. Ale v hřebčinci zvykáme koně už od hříbat, že se na ně sahá a že se jim zvedají nohy. Už od půl roku děláme hříbatům přibližně jednou za čtvrt roku korektury kopyt, to je základ. U některých hříbat se korektura dělá už od měsíce věku, ještě pod kobylou. Můžou se nalepit různé podložky, jako se rovnají nohy dětem. Dneska jsou obrovské možnosti a díky tomu jsme schopni hříbatům upravit postoj dřív, než se uzavřou růstové zóny. Nedokážeme zachránit všechno, ale něco ano.

Máte ještě něco na srdci?

Chtěl bych poděkovat svému mistrovi, Františku Chmelíkovi, který pochází z kovářského rodu, vloni oslavil sedmdesátiny a v hřebčinci pracoval celý život.