Ředitel ve výslužbě JOSEF ŠILHA

Josef Šilha spojil se Zemským hřebčincem v Písku takřka celý svůj profesní život. Do hřebčince nastoupil v roce 1960 jako šestnáctiletý mladík a díky neobyčejné píli si studiem při zaměstnání doplnil středoškolské i vysokoškolské vzdělání. V ředitelském křesle seděl hned dvakrát, v letech 1979 – 1990 a 1999 – 2006. Do hřebčince dodnes pravidelně dochází a jeho vzpomínky jsou živou kronikou.

 

Jak jste se dostal ke koním?

Vyrostl jsem u Mladé Vožice. Můj děda byl u dragounů a už od dětství mi vyprávěl, jak s koňmi jezdili a skákali. Tam to někde začalo. Moji rodiče měli hospodářství a kromě jiného také dvě chovné klisny. Otec byl chovatel. Vyznal se v tom, kterého hřebce na kterou klisnu připustit, a lidi to o něm věděli. Než dojel s hříbětem do Tábora na tržiště, tak už bylo prodané. Předával mi své zkušenosti. Jednou jsme s mojí sestrou vymysleli, že pojedeme mamince naproti do vedlejší vesnice na autobus. Nasedli jsme oba na kobylu bez sedla a jeli k autobusu. Maminka se zlobila, že jí děláme ostudu. Byly to ale tvrdé roky, protože se do všeho dostávala politika. Po základní škole jsem kvůli svému původu nedostal doporučení na střední školu. Směl jsem jen na dva roky do učení, šel jsem tedy do Kladrub nad Labem na obor ošetřovatel a jezdec.

Co Vás zavedlo do píseckého hřebčince?

Původně jsem měl nastoupit do JZD, ale tam nebylo místo, a tak jsem spolu s dalšími absolventy nastoupil do stájí v píseckém hřebčinci. Tenkrát tam pracovali vysloužilí důstojníci. Později jsem se stal vedoucím výcviku, ale současně jsem při zaměstnání studoval střední zemědělskou a dalších pět let vysokou zemědělskou školu, obor zootechnika. Zatímco ostatní šli třeba na večírek, já jsem se musel učit.

A vypracoval jste se až na ředitele…

Zažil jsem ředitele Jaroslava Zudu (1957 – 1965), Jaroslava Pixu (1966 – 1977) a Jiřího Klora (1978 – 1979). Po dokončení studií jsem pracoval několik let jako zootechnik a v roce 1979 mě jmenovali do funkce ředitele.

Po revoluci jste ale skončil?

V roce 1990 mě odvolali, tenkrát se odvolávali všichni ředitelé podniků. Vrátil jsem se na pozici zootechnika a v krátké době jsem z hřebčince odešel. Šest let jsem potom pracoval v obchodním oddělení Pivovaru Platan.

Ale potom jste se do hřebčince vrátil?

Požádali mě, abych se vrátil, protože měl hřebčinec ekonomické problémy. Byly tam dluhy a někteří zaměstnanci nedostávali výplatu. Hřebčinec měl do té doby v Novém Dvoře stádo krav dojnic, a to bylo na vysoké úrovni, ale v této době začal úpadek a stádo krav se zlikvidovalo. Také budovy hřebčince byly ve špatném stavu. Nabídku jsem přijal a nastoupil znovu do funkce ředitele. Nejdřív jsem snížil počet pracovních sil v kanceláři a muselo se začít dělat. Opravovali jsme budovy, střechy, vyměnili jsme všechna okna, vybudovali jsme kanalizaci, ústřední topení s kotelnou pro celý areál a tak dále. Všechno jsem si osobně kontroloval. I ve volném čase jsem si všechny provozy objížděl. Někteří lidé pak přišli o prémie, ale povedlo se. Když jsem v roce 2006 odcházel do důchodu, byl hřebčinec bez dluhů.

Jak probíhaly slavné mezinárodní aukce koní?

Mezinárodní aukce koní v Písku byly jediné v Čechách a měly svůj systém. Každý plemenářský podnik, včetně slovenských podniků, dostal počet, kolik smí přivézt koní na prodej. Konaly se až tři aukce ročně – v březnu, dubnu a jedna menší aukce v červnu. Aukce probíhaly v hale a dražilo se i 140 koní za den, převládalo plemeno Český teplokrevník. Přijeli kupci ze západní Evropy, Němci, Rakušané, Holanďané i další, většinou to byli stálí odběratelé - obchodníci. Den před aukcí zasedala oceňovací komise, která schvalovala vyvolávací ceny koní. Na zahájení aukce přivezli dražitele a ředitele hřebčince v kočáře, po přivítání ředitelem se začalo dražit.

Proč byl o naše koně za hranicemi takový zájem?

Naši koně byli pro jejich účely charakterově lepší, než jejich. Jejich koně byli víc vyšlechtění pro sport, samá energie. Kromě aukcí se koně prodávali i přímo ze stáje. Kupci věděli, že je tady udržovaná obchodní stáj a že koně budou dobře ježdění. Pro stát to byl důležitý devizový příjem.

Zemský hřebčinec Písek zůstal jako jeden z mála plemenářských podniků v zemi státní. Co v tom sehrálo roli?

Státní hřebčinec má dlouhou tradici a ta by se měla udržet, protože zajišťuje pro chovatele plemenitbu. V soukromém sektoru je všechno nejisté. Mnoho chovatelů založilo nové chovy koní při zemědělských družstvech. Ale pak třeba odešel předseda a koně se rozprodali. Dnes už jsou chovy víc stabilní, některé zemědělské podniky mají i velké jezdecké oddíly a dávají do toho hodně financí. Po odborné stránce jim pomáhají chovatelské svazy a odebírají jim částečně i administrativní zátěž.

Byl hřebčinec za Vašich časů jiný?

Bylo tu celkově víc koní než dnes, až 180 celkem i s hříbárnami. Každý rok jsme nakupovali i 30 hříbat. Všechno, co se nakoupilo, se v hřebčinci i odchovalo a potom prodávalo jako „náš kůň“. S koňmi se tenkrát převáželo i krmení až z Humňan. Já bych ale dnes některé věci víc zpřísnil, všude jsou rezervy, od krmení, ošetřování, úklidu. My jsme byli zvyklí víc na vojenský režim.

Na co nejraději vzpomínáte?

Nejvíc mě bavilo ježdění v sedle, ale i ježdění se čtyřspřežím. Je rozdíl jen sedět na koni nebo opravdu jezdit. Někdo si myslí, že jezdí, ale ve skutečnosti se jenom vozí. Ale je pravda, že tak kvalitní jezdečtí koně v takovém počtu jako dnes, tady nikdy nebyli. Je otázkou času, než se kůň prověří sportem. Ale také je důležité, jak toho dosáhnul a jaký má charakter.

 

---