Ředitelka HANA STRÁNSKÁ

Hana Stránská přišla do Zemského hřebčince Písek poprvé jako studentka v roce 1998. Poté odešla studovat do Českých Budějovic a vrátila se v roce 2013. Od roku 2016 byla zástupkyní dlouholetého ředitele Karla Kratochvíle, od kterého po jeho odchodu do důchodu v loňském roce převzala ředitelskou štafetu. Koním se věnuje od mládí, je absolventkou magisterského a doktorského studia na Zemědělské fakultě Jihočeské univerzity v Č. Budějovicích. Za svoji největší devizu pro tuto funkci považuje zkušenosti získané při transformaci organizace, ale i práci ve sportovních stájích.

Zemský hřebčinec v Písku je ve svém oboru unikátní státní institucí. Jak byste charakterizovala jeho pozici a poslání v rámci České republiky?

Zemský hřebčinec Písek je státní příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem je ministerstvo zemědělství. To samo o sobě je pro její vedení velmi určující, protože s.p.o. má pravidla, která musíme jednoznačně respektovat. V mnoha ohledech je pozice státní organizace určitou jistotou, na druhou stranu jsou její pravidla velmi svazující. Co mě osobně poněkud mrzí je skutečnost, že už z dob minulých se na státní podniky a organizace kouká poněkud skrz prsty. Nejen jako ředitelka, ale i jako člověk zastávám názor, že pokud se věnujete oboru s tak dlouhodobou perspektivou, jako je chov a šlechtění zvířat, musíte své vlastní ego, zájmy a preference vždy podřídit právě tomu dlouhodobému záměru a cíli. A ačkoli jste v očích soukromníků pouhý zaměstnanec, bez jakéhokoli majetkové zainteresovanosti v podniku, který spravujete, musíte to dělat s vědomím určitého poslání. Musíte chtít dělat věci dobře a i s vědomím, že nebudete u jejich dokončení. Přijdou další lidé, další plemeníci a další situace, které budou směr hřebčince ovlivňovat. Naším úkolem je, zachovat toto místo a tento systém v takovém stavu, aby si uchoval svoji historickou jedinečnost, ale zároveň neustrnul a nestal se pouhým skanzenem. I v historickém objektu, nebo právě v něm, je možné chovat a produkovat konkurenceschopné koně. Naši předkové věděli, co dělají a naší povinností je předat hřebčinec dalším generacím stejně tak, jako byl předán nám.

Sedět v křesle ředitele organizace, jako je Zemský hřebčinec, jistě není jednoduché. Jak hodnotíte svůj první rok ve funkci?

Nemyslím si, že by se v mém případě za poslední rok něco dramaticky změnilo. Vedení takové organizace v žádném případě není záležitost jedince a současný team se vytvářel postupně. Takže jsme všichni navzájem věděli, jaké jsou naše schopnosti, dovednosti a hranice. Zpětně hodnotím jako největší a nejpřínosnější zkušenost (kromě práce ve sportovních stájích, kterou jsem se živila během studia na vysoké škole) transformaci ze státního podniku na současné s.p.o. Je to devět let, ale tehdy se dělaly soupisy, inventury veškerého majetku, pozemků, doslova každé židle, kterou podnik vlastnil. A já z toho dodnes trochu těžím, protože jsem tehdejší paní ekonomce pomáhala ty soupisy dělat. Bylo to hrozně náročné období, ale tím, jak jsme to pořád řešili a všechny systémy se v té době nastavovaly od úplného začátku, byla to doba, kdy jsem se o tomhle podniku dozvěděla úplně nejvíc. Byla to nedocenitelná zkušenost.

Zemský hřebčinec je navíc unikátní historickou stavbou, živou národní kulturní památkou plnou koní. Jak se žije a pracuje v takových kulisách?

Každá mince má dvě stany. Samozřejmě, že hřebčinec je překrásný a život zde je takovou ideální kombinací života ve městě a na vesnici. Historická stavba má však své letité mouchy, navíc původní uspořádání vojenského objektu počítalo s tím, že se na jednom místě vaří, na jednom topí a na jednom jsou společné koupelny. Takže s trochou nadsázky, v téhle budově vedou trubky buď všude, nebo v jiné části naopak nikde. A záznamy o tom jsou skutečně mnohdy vytvořené pouze v roce 1902, kdy byla stavba realizována. Někdy je to trochu detektivka a mnohý řemeslník nevěří svým očím, ale když se pak podaří něco opravit, nebo navrátit do původní podoby, dělá mi to radost. Mám z toho pocit vyjádření úcty k našim předkům.

Jaké máte plány do příštích let a v čem vidíte potenciál pro další rozvoj hřebčince?

Plánuje se snadno, ale v tomto případě jsou skutečně peníze až na prvním místě. Obecně proto přistupujeme k budování dle systému – hasíme, co nejvíc hoří a co vynaložíme, musí se nám nějakým způsobem vrátit. Jinak to nejde. Hlavní areál dostal skvělou finanční i realizační injekci ve formě dotace IROP, bez které by se revitalizace horní části areálu včetně kolbiště asi nikdy nepovedla. Ale zase to poukázalo na další, s tím související věci, které je třeba dobudovat, či opravit, aby se návštěvníkům a účastníkům pořádaných akcí návštěva hřebčince zpříjemnila.

Před sebou máme i opravy dvou hospodářských dvorů (Nový Dvůr a Humňany), které hřebčinec také spravuje, a také vyžadují pozornost. Bohužel se tak trošku upozaďují, protože zatím postrádají statut kulturní památky.

To jsou plány ohledně budovatelského rozvoje, ale hřebčinec je třeba samozřejmě rozvíjet i z chovatelské stránky. Spolupráci, kterou má hřebčinec s holandskou stájí Team Nijhof považuji za naprosto jedinečnou příležitost dostat do země skvělý genetický materiál, který bychom si v případě nákupu mnohdy vůbec nemohli dovolit. V tomto případě těžíme z dlouhodobé spokojenosti s poskytnutým výcvikem a prezentace svěřených koní na závodech. To se nevybudovalo za týden a je třeba si toho vážit. Myslím, že tento renomovaný chovatel dnes nemá obavy nám zapůjčit skutečně kvalitní hřebce.

Hřebčinec má ale samozřejmě potenciál i jako Národní kulturní památka, můžeme se zlepšovat v rostlinné výrobě – vždycky je prostor se učit, zkoušet nové věci a zlepšovat se. Ve všech odvětvích, kde působíme.

Jaké změny provázejí chovatelský a jezdecký svět?

Jak už jsem říkala, chov koní je během na tak dlouhou trať, že se o výsledcích svého snažení možná ani nedozvíme. Myslím ale, že je skvělé, že v naší zemi narůstá počet nejen kvalitních koní, ale také kvalitních mladých jezdců. S velmi upřímnou závistí sleduji děti, které se téměř přes zimu dokážou stát z pasažéra skutečným jezdcem a koně kvalitně prezentovat. Co mě trochu mrzí je, že se vytrácí ta poezie, kterou jsem ještě já jako dítě a adolescent u koní zažila a že se vytrácí znalosti a vědomosti ohledně zvířat a zacházení s nimi obecně. Jsem bezmezný milovník zvířat a koní samozřejmě nejvíc, ale pořád jsou to zvířata, která musejí člověka respektovat. Jsem zastáncem tradičního slušného a korektního zacházení s koňmi. Myslím, že osvěta v tomto směru je velice důležitá. V mnoha směrech. Ať jde o výživu, reprodukci, metody tréningu. Ve všech těchto oblastech jsou obrovské mezery, které je třeba zaplňovat, abychom koním lépe porozuměli a zacházeli s nimi tak, aby to přinášelo oboustrannou spokojenost.

Co považujete v roli ředitelky za nejtěžší a co Vás naopak těší?

Samozřejmě, že nejtěžší je vést všechny ty „papírové války“. Máme skutečně složitou administrativu, která vyžaduje maximální pečlivost. Pak je těžké přiznat si tu obrovskou odpovědnost. Nad tím si občas zakazuji přemýšlet, protože bych z toho nespala. Vždycky říkám, že kdybych měla pro ježdění na koni skutečný talent, nikdy bych se nechtěla živit něčím jiným, než prezentací koní na závodech. Už v první třídě jsem nakreslila, že jako povolání budu jezdit na koni, a paní učitelka mi tehdy řekla, že to není povolání. Bohužel toho talentu nemám zdaleka tolik a úměrně svému věku už jsem na sebe také opatrná. Takže jsem velmi šťastná a vděčná, že mi život dal tuto příležitost, která mi umožňuje dostatek seberealizace a uplatnění, ale zároveň šanci nevzdálit se ježdění jako takovému, které je mojí největší celoživotní zálibou. Jezdím denně. Obecně pracuji hrozně ráda a cítím se v bezpečí, když jsou lidé s mojí prací spokojení. Těší mě, že tu mohu žít a že přes všechny drobné šarvátky, které mezi sebou máme jako zaměstnanci jedné organizace, mám bez příkras pocit, že láska k tomuto místu nás spojuje a dává nám pocit sounáležitosti. Člověk by měl svou prací dělat radost sobě i ostatním.

 

---