erb
Koně - hřebci, testace, prodej
Drobečková navigace

Úvod > O hřebčinci > Historie

Historie

Hřebčinec patří do jihočeského Písku již více, než 200 let. Je to nejen unikátní historické místo, ale i chovatelské centrum, které poskytuje kvalitní zdravé koně a zejména kvalitní plemenné hřebce ku prospěchu českých chovatelů.

Na samém počátku byl dekret císařovny a královny Marie Terezie ze dne 13. srpna 1763. Tím tato panovnice položila základy organizovaného chovu koní v rakouské říši. Ta se tak stala prvým státem v Evropě, který vyjádřil státní zájem a podporu svému chovu koní. Po skončení sedmileté války byly totiž vyčerpány zdroje koní pro velké jezdecké formace rakouské armády a situace se stávala neúnosnou. Zmíněný památný dekret určil hlavní zásady chovu potřebných plemen koní a pravidla plemenitby. Spoluvladař a později následník trůnu, její syn, císař Josef II. pak započal plnou realizaci tohoto nařízení. Pověřil vojenskou správu převzetím všech vhodných chovných hřebců a řízením vývoje v zemském chovu koní.

Korunní země monarchie byly rozděleny do přesně ohraničených obvodů a v nich byly umístěny hřebčí stanice vybavené potřebným počtem hřebců a vojenského personálu u vybraných pluků těžké jízdy.

Ty se tak staly po pozdějším vyčlenění z jezdeckých útvarů základem pro následný vznik hřebčinců. Hřebčinecké depo Písek bylo původně umístěno v dnes již neexistujícím Švantlově dvoře. Tento dvůr byl dán městem vojenskému eráru k dispozici již v roce 1791, ale až v roce 1811 lze s naprostou určitostí doložit existenci vojenského hřebčince (K. k. Staats Hengsten Depot Písek) první dochovanou nájemní smlouvou. Plemenitba v zemském chovu se tehdy zakládala na přidělování ušlechtilých teplokrevných hřebců ponejvíce orientální a později anglické krve povětšinou z uherských hřebčínů. Již císař Josef II. však též nařídil dovozy plemenných hřebců z Arábie, Španělska i Anglie, neboť vlastní produkce nepostačovala. Chovu koně chladnokrevného nebyla v té době věnována žádná pozornost. Tehdejší hřebčinec měl zprvu ve stavu 33 mužů a 45 koní, později procházel několika přestavbami. Roku 1827 měl písecký depot číslo 11 a podléhal velitelství hřebčineckých dep pro Čechy v Nymburku.

Důležitým mezníkem v plemenářském vývoji chovu koní je rok 1867, kdy došlo k tzv. dualizmu tj. vzniku rakousko-uherské monarchie. Pro české země (Čechy, Morava, Slezsko) od tehdy dodávaly hřebce již pouze státní hřebčíny v Radovci a Piberu a skončily dodávky z hřebčínů maďarských. K další zásadní změně došlo k 1. lednu 1869. Řízení chovu koní přešlo z plné režie vojenského eráru do rukou ministerstva orby (zemědělství) po stránce technické a ekonomické, věci služební a personální zůstaly ministerstvu války. Bylo to mimo jiné též výsledkem požadavků chovatelů na uplatňování mohutnějších hřebců jak chladnokrevných, tak teplokrevných.

Od roku 1880 je píseckému hřebčinci přiděleno pořadové číslo 5 (Der Hengstposten Nr. 5 zu Pisek). V roce 1891 měl personální obsazení 2 důstojníci (vč. velitele), 1 veterinář, 1 vrchní podkovář, 12 poddůstojníků, 55 vojáků-ošetřovatelů plemenných hřebců. Ve stavu měl v tu dobu 92 hřebců (2 A 1/1, 49 A ½, 16 norfolků, 3 norman-Nonius, 1 Or ½, 6 kladrubských, 13 belgiků, 1 norika, 1 pronajatý import). Je hodné pozornosti, že v tomto roce z tohoto celkového stavu pocházelo již 37 hřebců z hříbárenského odchovu.

Velitel píseckého hřebčince byl rovněž velitelem jediné státní hříbárny v Čechách, Nový Dvůr u Písku. Hřebčinec Písek, podobně jako dalších šest hřebčinců v Čechách (Praha, Nemošice, Stará Boleslav, Plzeň, Bzí a Domažlice), měl na základě tehdejší rajonizace za úkol zajišťovat plemenitbu v oblasti 2. (chov těžkého pracovního koně) a 3. (chov středně těžkého koně vozového a dělostřeleckého), což značí pro vojenské potřeby produkovat koně pro pluky těžké jízdy a dělostřelectva. Lehčí a lehké jezdecké koně pro husarské a hulánské pluky měly za úkol uherské a haličské chovy. Velitelství všech hřebčinců pro Čechy se postupně po Brandýse n.L., Chlumci n. C. a Pardubicích nacházelo od roku 1818 v Nymburku, od roku 1874 v Praze a od roku 1892 v Písku. Od roku 1876 byl dlouholetým velitelem hřebčinecké služby v Čechách známý plukovník Ernst Schwarzl, mimořádný chovatel, průkopník a velký příznivec státní hříbárny Nový Dvůr. Takto jsme prošli (alespoň po stránce umístění hřebčineckého stanoviště) společně cca prvou polovinou z celkem 200leté éry hřebčince v Písku, odehrávající se ještě v centru města, ve vzpomínaném Švantlově dvoře. Určitým mezníkem se stal rok 1902. Na konci 19. století totiž stávající objekt již nevyhovoval a bylo rozhodnuto o výstavbě zcela nového areálu. O výstavbě nového objektu hřebčineckého depotu bylo vyjednáváno mezi c.k. ministerstvem orby a píseckou městskou radou již od roku 1898. K dohodě došlo 27. dubna 1900. Zhotovení stavby bylo svěřeno staviteli Václavu Nekvasilovi z Prahy-Karlína, který pro město Písek již postavil např. c.k. poštovní úřad a další stavby a o jeho solidnosti nebylo pochyb. V pro nás neuvěřitelně krátké době bylo dokončeno velkolepé dílo, jehož architektonické řešení vycházelo z dílny vídeňského architekta Františka Skopalíka a vrchního stavebního rady na ministerstvu orby Emila Sychrovského, který byl pověřen dozorem, ale do projektu aktivně zasahoval, takže je považován za spoluautora. Architektonické pojetí areálu píseckého hřebčince lze typově zařadit do období pozdního historismu, je ovlivněno severoněmeckou cihelnou gotikou. Tento střízlivý a přitom velmi elegantní styl architektury s využitím fasád z režného zdiva býval často ve svém období užíván pro vojenské, úřední i industriální stavby v rámci rakousko-uherské monarchie a bylo mu přezdíváno „vídeňský kasárenský styl“. Vzdušné, prostorné a světlé stáje splňující požadavky na zdravé ustájení plemenných hřebců, účelná, dodnes vyhovující vybavenost dalšími provozními objekty i impozantní správní budova s byty jsou vynikajícím dokladem stavebního umu našich předků.

Nelze se tedy divit, že tento ucelený, architektonicky cenný areál Zemského hřebčince Písek byl pro svoji kulturně-historickou hodnotu prohlášen v roce 1987 „Kulturní památkou“ a od 1. 7. 2010 dosáhl ocenění nejvyššího; stal se „Národní kulturní památkou“.

Je nejenom velkolepým dědictvím po našich skvělých předcích, ale je výjimečný i tím, že je památkou stále zcela živou, neboť hřebčinecká činnost v jeho zdech nebyla za celou dobu existence nikdy přerušena a odtud byla plněna též nepopiratelná historická úloha píseckého hřebčince ve šlechtění koní v Čechách. Takto mohl hřebčinec Písek od roku 1902 pod tehdejším velitelem rytmistrem Jindřichem Brázdou postupně přemístit po zrušení dosavadních hřebčinců Bzí u Bukovska a Domažlic stav více jak 115 plemeníků do nového, výstavného objektu a pokračovat až do konce rakousko-uherského mocnářství ve své roli. O tom, jak se plynule změnily požadavky na zajišťování plemenitby, svědčí například to, že zatímco v roce 1900 ještě bylo v Čechách zařazeno 7x více teplokrevných plemeníků než chladnokrevných, v roce 1910 byl tento poměr již 1,1 : 1.

Po roce 1918 byl Státní hřebčinec Písek stejně jako další hřebčince v nově vzniklé Československé republice převzat do civilní správy prostřednictvím ministerstva zemědělství. Proces však probíhal postupně, takže až do roku 1924 byli ještě v hřebčinci Písek jako ošetřovatelé hřebců vojáci s hodnostmi, populární „pšeleráci“, kteří požívali velkého uznání u chovatelů pro své pravé „koňařství“ a odbornost, kterou jim lze dodnes závidět. V nově vzniklé republice fungovaly v českých zemích ještě hřebčinec Nemošice u Pardubic a pro Moravu a Slezsko v roce 1925 nově ustavený hřebčinec Tlumačov, vzniklý ve zmíněném roce sloučením dosavadních hřebčinců Hejčín u Olomouce, Hodonín a Opava. Hřebčinci bylo pak souzeno po období prvorepublikové systematické plemenářské práce prožít druhou světovou válku a následné poválečné změny. Hřebčinec Písek však zůstával samostatným státním podnikem až do roku 1956. Od tohoto roku došlo k převedení z přímé působnosti ministerstva zemědělství ke Státní plemenářské správě a pojmenování Státní plemenářský ústav. Od roku 1966 byl pak písecký hřebčinec začleněn do Plemenářského podniku Veselí nad Lužnicí, od roku 1973 do Plemenářského podniku Kladruby nad Labem, od roku 1989 byl začleněn do Plemenářského podniku Netolice (vždy zpravidla v pozici odštěpného závodu), od roku 1991 se stal samostatným odštěpným závodem Státního plemenářského podniku Praha a konečně od roku 1993 se stává opět samostatným státním podnikem s názvem Zemský hřebčinec Písek státní podnik. S činností píseckého hřebčince jakožto depa plemenných hřebců a zajišťovatele plemenitby ve své oblasti souvisela již od roku 1878 další velmi důležitá navazující činnost, kterou je hříbárenský odchov hřebečků. Hříbárně Nový Dvůr bude pro její význam věnována samostatná část, na tomto místě se zmiňme pouze o dalších historických faktech. Zvýšená potřeba zemských plemeníků po zdecimování 1. světovou válkou si vyžadovala zvětšení hříbárenských kapacit, a to i proto, že hříbárna Nový Dvůr byla nucena odchovávat i hřebečky chladnokrevné, což se do roku 1918 nedělo. Proto byla od roku 1923 zřízena a zbudována pobočka v Čihovicích u Týna nad Vltavou. Ta vykonávala svůj úkol v gesci hřebčince v Písku až do roku 1959. K dalšímu rozšíření hříbárenských kapacit došlo za okupace v roce 1943 v objektu Buda u Mirotic, který však tomuto účelu sloužil pouze do roku 1945. K trvalému zvýšení kapacit odchovny hřebečků došlo až po skončení 2. světové války, kdy byl v roce 1946 na základě dekretů o zabavení nacistického majetku získán objekt Humňany u Ražic. Zde byla v roce 1947 dokončena velmi účelně zbudovaná dvoudílná dřevěná hříbárna, která slouží svému účelu dodnes.

Hříbárna Nový Dvůr u Písku (založena 1878)

            Státní hříbárna Nový Dvůr byla za účelem odchovu hřebečků ze zemského chovu zřízena rakousko-uherskou monarchií jako jedna z prvních již v roce 1878. Důvodem bylo rozdělení rakouské říše v roce 1867 na víceméně autonomní část rakouskou (předlitavskou) a uherskou (zalitavskou), takže hřebčince korunní země české již měly téměř zcela omezenou možnost získávání plemenných hřebců z maďarských státních hřebčínů a hřebčíny Radovec a Piber nebyly schopny zajistit potřebný počet vhodných plemeníků pro zemský chov a nákup hřebců v cizině byl velmi nákladný. Hřebčinecká zpráva zde zahájila provoz 1. 10. 1878 a prvý ročník hřebečků byl zahájen v roce 1879. Odchovné podmínky v zemském chovu totiž doposud nebyly utěšené a proto racionální stádový, pastevní odchov se jevil naprosto nutným. Rytmistr Gassebner ve své zprávě z roku 1892 hodnotí hříbárnu Nový Dvůr jako zdařilý objekt působící velmi dobrým dojmem. Již v roce 1882 se zúčastnila tato nedávno založená státní hříbárna velké výstavy ve Vídni, kde získala první ocenění. Hřebečkové zde byli označováni výžehem N P (Neuhof Písek) a bylo jim přezdíváno „novodvoráci“. Hřebečky nakupoval osobně již zmiňovaný plk. Schwarzl, který kladl důraz na mohutnost jejich matek, aby kalibr těchto budoucích teplokrevných plemeníků čelil vymáhanému silnému nástupu koní chladnokrevných. Celkové podmínky se ukázaly být pro zdárný odchov hřebečků velmi příhodné. Svědčí to tak mimochodem o vysoké fundovanosti tehdejších odborných úředníků, kteří neomylně vybrali tuto lokalitu údajně po zhlédnutí a přezkoumání asi stovky různých potenciálních umístění. V letech 1903 - 1907 byli na novodvorských pastvinách odchovávány skupiny hřebečků ze státních hřebčínů Rakouska – Uherska a bylo jednoznačně prokázáno, že jsou především v kostře mnohem lépe vyvinuti než jejich vrstevníci odchováváni v domovských hřebčínech. Činnost této hříbárny měla zdárné účinky pro zvelebovací proces chovu koní a má jej dodnes. Provoz hříbárny Nový Dvůr byl do roku 1918 spravován velitelstvím hřebčince Písku (rovněž personál hříbárny byl tehdy vojenský), poté byla od roku pravděpodobně 1925 pod vlastním vedením osamostatněna, aby následně po druhé světové válce byla roku 1948 zařazena pod správu píseckého hřebčince. Půdní, klimatické a další přírodní podmínky jsou zde velmi vhodné pro zdárný odchov hřebečků, jejich růst, vývin a sílu kostry. Za více než 130 – letou historii bylo ze zdejších odchovanců přes 2.750 zařazeno za zemské plemeníky. Historickou odbočkou může být zajímavost, že hříbárna Nový Dvůr zažila svůj velký den v úterý 3. září 1888. Tehdy poctil svojí osobní návštěvou (či snad inspekcí) zdejší zařízení osobně císař a král František Josef I. Hřebčinec ve Švantlově Dvoře nebyl zrovna v nejlepším stavu a tak objekt v Novém Dvoře byl jistě mnohem vzhlednější. Císař, který byl nejen dobrým jezdcem, ale i znalcem chovu koní si přes nepřízeň počasí nechal předvést všech 150 hřebečků a vyjádřil veliteli hřebčince rytmistru Ignatzi Kumpfovi nejvyšší spokojenost nad úrovní a stavem odchovávaných hřebečků (Nejvyšší spokojenost z úst panovníka znamenala zároveň udělení vysokého důstojnického vyznamenání Signum Laudis).

Současnost

V současné době hříbárna Nový dvůr pokračuje ve své původní (nikdy nepřerušené) činnosti a je dle šlechtitelských programů v chovu koní Testační odchovnou pro hřebečky plemen český teplokrevník, slovenský teplokrevník a kůň Kinských. Dále slouží při volné kapacitě k odchovu hřebečků soukromých chovatelů.

Hříbárna Humňany

Zvýšená potřeba zemských plemeníků po zdecimování 1. světovou válkou si vyžadovala zvětšení kapacit, a to i proto, že hříbárna Nový Dvůr (1878) byla nucena odchovávat po první světové válce i hřebečky chladnokrevné.

K trvalému zvětšení kapacit odchovny hřebečků došlo až po skončení 2. světové války, kdy byl v roce 1946 na základě dekretů o zabavení nacistického majetku získán objekt Humňany u Ražic. Zde byla v roce 1947 – 1948 dokončena velmi účelně zbudovaná dvoudílná hříbárna, která slouží svému účelu dodnes.

Hřebčinec Písek a jeho vliv na šlechtění koní v Čechách

Šlechtění koní především prostřednictvím zařazování a stacionování hřebců bylo dáno hřebčincům do vínku již při jejich vzniku od konce 18. století. Státní hřebčinec Písek po zrušení hřebčinců v Domažlicích a Bzí počátkem století dvacátého zajišťoval plemenitbu v jižních, západních a v části středních Čech (na jih od pomyslné čáry Cheb – Jihlava) a tím pochopitelně zásadně ovlivňoval vývoj ve šlechtění teplokrevných i chladnokrevných populací (přičemž zájem státu potažmo armády směřoval významněji k prvně jmenované skupině plemen).

Tato činnost nebyla jednoduchá, neboť písecký hřebčinec působil v oblasti převážně chladnokrevné, docházelo zde tedy od poloviny 19. století k permanentní konfrontaci mezi požadavky rolníků na mohutnost koně (silný tlak na další rozšiřování chovu koně chladnokrevného) a požadavky vojenského eráru na zabezpečení rostoucí potřeby teplokrevných koní pro hipomobilní útvary armády. Státní správa a vojenští velitelé hřebčinců se tak museli snažit kompromisně udržet teplokrevný chov v co největší mohutnosti a ovlivňovat chov importy nejtěžších teplokrevných plemen (normané a anglonormané, norfolci, koně východofrízští, hřebci plemene Nonius a poté oldenburští) a pochopitelně využívat i dovozů zprvu širšího spektra chladnokrevných plemen (pokusy s těžkými francouzskými a anglickými plemeny) s pozdější favorizací jednoznačně nejvíce vhodného chladnokrevného koně krve belgické k utišení hladu rolníků po co největší tažné síle. V příhraničí byl chován kůň norický.

V období mezi světovými válkami v teplokrevném chovu převládala potřeba pohyblivého koně hospodářského typu co největšího kalibru, tedy těžkého teplokrevníka tažného rázu. V období po roce 1918 byl v oblasti píseckého hřebčince vytvářen typ velice mohutného (leč raného) teplokrevníka - hospodářského koně. Tak byl v oblasti píseckého hřebčince po roce 1918 vytvářen typ velice mohutného (o hmotnosti 700 až 750 kg) leč raného teplokrevníka – hospodářského koně, převážně pozměňovacím křížením (opakované použití oldenburské krve). Později byly vybudovány genealogické linie např. 606 Essex rozšířená především jeho synem Eskamotér. Kromě linie 606 Essex vznikla méně významná a méně mohutná linie jeho polobratra 208 Essex a další linie Ergo pokračující skrze jeho syna 373 Vrchota. I zde však bylo nutno užívat korektorů z polokrevných kmenů, což byl v této oblasti zásadnějším způsobem pouze angloorientální kmen Gidran, který se ovšem ve své těžší, oldenburskou krví ovlivněné zemské formě významněji nezapsal. Šanci produkovat ušlechtilejší teplokrevníky měl pouze hřebec 23 Star of Hannover pocházející z vojenského hřebčína Hostouň, kde též pak působil jako pepiniér Star of Hannover III a proslul jako otec vynikajících drezurních koní na úrovni státní reprezentace. Nejtypičtějšími oblastmi teplokrevného chovu v tomto období bylo Benešovsko, Vožicko, Kamenicko, Sedlčansko, Jindřichohradecko a část Písecka vesměs oblasti půdně méně bohaté než v oblasti hřebčince Nemošice ve východních Čechách. Paradoxně se příslušníci oldenburských linií zbavovali některých svých nedostatků (hrubost, lymfatičnost, příliš dlouhý rámec) na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, v době kdy již bylo nutno přecházet na typovou přestavbu českého teplokrevníka (z hospodářského koně na koně všestranně užitkového typu, tedy již s vyjádřením též jezdeckého typu). Chladnokrevný chov, poplatný poněkud své prvotní malé koncepčnosti za bývalých hřebčinců pod vojenským velením se po roce 1918 výrazněji prosazoval (mimo jiné též tlakem na přesné dodržování rajonizace plemen). Chov koně norického, byl v jižních Čechách historicky ukotven, v jižním a západním příhraničí (hlavně u německých chovatelů) se udržoval, v ostatních chladnokrevných oblastech se rapidně rozšiřovala krev belgická. Docházelo samozřejmě i k mísení krve tam, kde se norické a belgické okrsky prolínaly (například část jižních Čech, ale i zde se hřebečci nakupovali).

Větší počty belgických importů z období před i po 1. světové válce vytvářely pro hřebčineckou správu možnosti cíleného nasazování těch nejlepších plemeníků na připouštěcí stanice s kvalitními klisnami v okolí se záměrem snahy o zakládání genealogických linií. Tyto záměry se s některými hřebci dařily, s některými ne. Zásobárnou kvalitních hřebečků do hříbárenského odchovu se v písecké oblasti stávaly některé regiony západních Čech kupř. Klatovsko, Plzeňsko, Domažlicko a především Přešticko, kterému se přezdívalo „česká Belgie“. Tento šlechtitelský krok nabyl na svém významu zvláště poté, kdy v letech 1928 – 1930 importy ze západu vlivem hospodářské krize ustaly. Dodnes si udržují v oblasti hřebčince Písek vzniklé, osvědčené belgické linie svoji životnost jako 428 Branibor, nar. 1922 (760 Brutus a 2955 Bošar ), 396 Bourgogne de Monti, nar. 1920 (994 Brix), či 429 Aglae (963 Alda a 1157 Amis). Norický kůň netvořil s výjimkou Tachovska a Stříbrska souvislou oblast, takže se častěji prolínal s koněm krve belgické. Plemenná kniha koně norického nakonec byla založena až roku 1934. Největšího rozšíření dosáhl norický kůň za okupace, kdy okupační úřady nařizovaly větší nákupy originálních hřebců tohoto plemene, dalšího zvýšení své kvality se dočkal až v době značně pozdější, v naší oblasti zásluhou především netolického hřebčínu.

Státní hřebčinec Písek, který poté, co ukončil činnost hřebčinec Nemošice, převzal do péče celé území Čech, se zvláště po roce 1974, kdy byla přijata prvá komplexní koncepce chovu koní v ČR, věnoval naplňování příslušného programu šlechtění. Zpracování této koncepce si vynutil velmi málo utěšený stav způsobený nesmírně prudkým úbytkem stavů koní v období tzv. kolektivizace zemědělství (z 543 tis. hlav v roce 1955 na 131 tisíc v roce 1971) a zcela neuvážený krok tehdejšího režimu – zrušení vedení plemenných knih a narušení evidence koní. V teplokrevném chovu se tedy zvýraznilo užití plemeníků hřebčinského chovu a sporadických importů a zvýšil se důraz na výkonnost plemenných koní a jejich zkoušky výkonnosti s ohledem na jejich užitkový typ (mnohostranně užitkový, jednostranně užitkový typ sportovní, jednostranně užitkový typ tažný). Někteří hřebci se osvědčili a jejich působení v zemském chovu lze označit za zdařilé či velmi zdařilé (29 Quoniam II - 69, 2744 Shagya XV - 6). V chladnokrevném chovu nebylo v tomto období striktního požadavku na hranice podílu krve, byť snaha o zřetelné vyjádření převahy typu norického či belgického zde byla (užíváno bylo u hřebců tuzemského chovu sjednoceného názvu – chladnokrevník). Samozřejmě, je nutné se zmínit o vlivu plemeníků píseckého hřebčince na šlechtění méně početných plemen. Do roku 1989 se toto dotýkalo především plemen horských a malých koní, dělo se tak ovšem úměrně malému početnímu zastoupení těchto populací V osmdesátých letech 20. století došlo k zintensivnění šlechtitelských opatření (plemenná testace, sportovní testace mladých plemenných koní, zavedení kontroly dědičnosti sportovní výkonnosti) a řada pozitivně vytestovaných plemeníků z hřebčince Písek měla možnost přínosně ovlivňovat český chov (i na pozicích hlavních plemeníků šlechtitelských chovů). Příkladem lze uvést 90 Przedswit – 68 (P XVI), 233 Blatec I – 2 ( Bc II), 153 Libero, 191 Jury, 160 Kornett, pak následovali Waldfürst, Landruf, Walzerkönig.

Zemský hřebčinec Písek se vždy podílel na realizaci šlechtitelských programů jednotlivých Uznaných chovatelských sdružení (plemen) prováděním šlechtitelských opatření nebo prezentací dosažených výsledků při naplňování těchto programů. Zemský hřebčinec Písek plní úlohy charakteru veřejných služeb v rámci státní péče o plemenářství v chovu koní České republiky ve smyslu zákona o šlechtění a plemenitbě a to především:

  • Provozuje testační odchovnu pro plemena český teplokrevník, slovenský teplokrevník a kůň Kinských dle metodik Uznaných chovatelských sdružení na hříbárně Nový Dvůr (založený 1878) od hřebečků – odstavčat až po základní zkoušky výkonnosti.
  • Zajišťuje staniční test pro hřebce českého teplokrevníka, slovenského teplokrevníka a jejich zušlechťujících plemen a nadstavbovou testaci výkonnostních vlastností.
  • Prezentuje výsledky naplňování šlechtitelských programů jednotlivých plemen formou akcí pro veřejnost, kterými jsou chovatelské přehlídky, výstavy, zkoušky výkonnosti klisen, jezdecké závody s chovatelským obsahem, chovatelské dny, jezdecká soustředění pro mladé jezdce, akce pro děti apod.
  • Zabezpečuje plemenitbu formou přirozené plemenitby a inseminace čerstvým spermatem a to i v méně intenzivních chovatelských oblastech a u méně lukrativní plemenitby.
  • Zajišťuje dostupnost kvalitních plemeníků i pro chovatele méně solventní, aby se i touto pomocí státních plemeníků čelilo nešvarům, jako je užívání nelicencovaných hřebců. Pro tento účel disponuje hřebčinec Písek 35 smluvními připouštěcími stanicemi přirozené plemenitby a inseminační stanicí umístěnou přímo v ZH Písek. V rámci teplokrevného chovu jsou k dispozici plemenní hřebci tuzemského chovu i hřebci importovaní. Rozšiřování žádoucí krve s cílem co nejvíce kladně ovlivnit u nás chovanou populaci koní je pochopitelně umocňováno zařazováním nositelů nejkvalitnějšího genetického potenciálu (aby bylo možno získat větší množství potomstva po stejném otci) do inseminace čerstvým spermatem.
  • Slouží jako uznaný školní závod pro provozní a učební praxe studentů tří středních zemědělských škol, studijní praxe studentů dvou vysokých zemědělských škol a jednoho podkovářského učiliště.
  • Pečuje o Zemský hřebčinec Písek národní kulturní památku a jeho kulturně – historickou hodnotou.

Historie stavby

Historie stávajícího Zemského hřebčince v Písku,  jak se dnes tento areál oficiálně nazývá,   se počíná odvíjet před rokem 1898, kdy se na tehdejším ministerstvu orby diskutovala myšlenka potřeby výstavby nového hřebčineckého stanoviště a to mimo jiné v souvislosti se sanitárními důvody i se zvyšujícími se náklady na provoz tehdejších menších stanovišť ve Bzí, Písku (ve Švantlově dvoře) či v Plzni. Za tímto účelem bylo zvažováno několik různých lokalit v západních a jižních Čechách. Mezi důležité otázky, jež byly tehdy posuzovány, patřily otázky technické i finanční povahy, jako například všeobecná poloha, proudění větrů, klima, vzdálenost k silnicím a železnici, otázka dostupnosti pitné vody, místní náklady na stavební materiál a v neposlední řadě také přínos od místních zájemců o umístění této stavby. Posouzení všech těchto otázek nakonec v roce 1898 vedlo k ministerskému rozhodnutí postavit nové stanoviště právě u města Písku. 

Pro vlastní umístění stavby byly vypracovány lokální studie, na jejichž základě bylo pro novostavbu vybráno místo na jihu města o rozloze 4,6 ha. Tato zvolená lokalita byla vzdálena od tehdejšího města 2 km a sousedila těsně se státní silnicí do Protivína (a dále Českých Budějovic). Větší část pozemků náležela městu Písku, jež je ke stavbě přenechalo, menší část byla erární a musela být pro stavbu odkoupena. Přípravné a projektové práce probíhaly v letech 1899 - 1901. Kromě otázek finančního zajištění bylo nutno také stavbu technicky připravit. Vypracování architektonického předprojektu bylo svěřeno vídeňskému architektu F. Skopalíkovi, půdorysy, konstrukční řezy či detailní návrhy nákladů poté vypracoval pražský vojenský stavební technik Wošta. Vedoucím stavby byl určen stavební inženýr ministerstva orby architekt L. Tachecí, přičemž však vrchní dohled nad všemi, tj. nad  projekčními i stavebními pracemi měl vrchní stavební rada ministerstva orby E. Sychrovský, jenž aktivně do tohoto procesu zasahoval a může být, vedle arch. Skopalíka, označen za spoluautora podoby celého areálu.

Z četných nabídek na zhotovení stavby byla vybrána pražská stavební firma "V. Nekvasil", jež nabídla cenu o 20% nižší, než byl původní předpoklad nákladů. Vlastní stavební práce probíhaly v letech 1901-1902. Kromě firmy Nekvasil na stavbě participovali i další - gravitační vodovod do hlavních stájí zhotovila místní firma Raab, zahradnické a sadovnické práce zajistil městský zahradník Morava, žlaby z kameniny ve stájích byly objednány u firmy Lederer  & Nessenyi z Floridsdorfu, střešní krytinu dodala firma Fischer & Dvořák z Letky u Prahy. Celkově bylo na stavbu vynaloženo 440.432 K 66 h. (tehdejších rakouských korun). Kolaudace ze strany ministerského rady Sychrovského probíhala ve dnech 15. až 22 června 1903, hlavní kolaudace celé stavby se pak uskutečnila 26. května 1904.

Takto dokončený areál s charakteristickým cihelným zdivem, malebně zasazený do tehdy ještě volné krajiny za městem, se skládal celkem z 32 různých objektů, mezi něž patřily nejen "velké" stavby jako hlavní budova, krytá jízdárna, čtyři stáje, kovárna, či specializované stáje - "marodka" či "izolace" a další ale i drobnější objekty hospodářského zázemí jako např. šest hnojišť, šest stojanů na seno, skleník.  Součástí areálu byly i tři studně, vodovod, kanalizace, zeleninová zahrada, ovocná zahrada (štěpnice) i malý rybníček a celou severovýchodní část areálu zabírala plocha tzv. otevřených (tedy venkovních) jízdáren. Na opačné části - v jihozápadním rohu areálu pak bylo ponecháno volné místo pro zamýšlenou, avšak již nikdy nerealizovanou budovu pro důstojníky (v hlavní budově se totiž podle plánů počítalo pouze s ubytováním mužstva a poddůstojníků, dále s kuchyní, jídelnou, arestem, marodkou, umývárnou, kancelářemi atd.).  

V rámci architektonického pojetí lze areál hřebčince typově zařadit do architektury období pozdního historismu. Zájemce o historii architektury se může, nejen v českém prostředí, setkat v souvislosti s historismem v architektuře s termínem "tudorovská architektura" či "tudorská novogotika". Jedná se o velice zjednodušující (a tudíž i nejednoznačně používaný)  název, odkazující na stavby inspirované anglickou gotickou architekturou, mezi jejímiž typickými zástupci u nás se většinou uvádějí zámky Hrádek u Nechanic, Hluboká, Lednice, Český Rudolec či nedaleká Vráž. A právě tohoto pojmu se někdy užívá také v souvislosti s areálem píseckého hřebčince. V našem případě je však toto označení opravdu poněkud zjednodušující a svým způsobem i zavádějící. Samozřejmě v případě arch. Skopalíka se uvádí, že byl ovlivněn anglickým stavitelstvím a také při prvním pohledu můžeme spatřit určité zřetelné reminiscence na anglickou architekturu především 16. a 17. století (zejména co se použití neomítaného cihelného zdiva fasád týče). Některé typické znaky gotiky či "tudorovského" slohu zde naopak v oné čisté, tolik charakteristické podobě postrádáme (např. tudorský oblouk je zde nahrazen zploštělým obloukem s klenákem uprostřed). Nicméně poměrně jasnou odpověď na otázku po inspiraci k návrhu píseckého hřebčince dává sám rada Sychrovský, když uvádí, že "u této všeobecně skromné architektury bylo využito především renesančních forem, které např. u štítů kasáren byly ovlivněny severoněmeckou cihelnou gotikou, přičemž vnitřní detaily jsou pojaty ještě moderněji". Samozřejmě kromě těchto renesančně-gotických inspirací zde lze nalézt odkazy i na další umělecké slohy - charakteristickým příkladem mohou být některé zdobné štukové prvky v  barokním pojetí (kartuše s volutami, ovocné festony apod.) či některé náznakové detaily poukazující na nastupující svébytný umělecký styl - secesi. Poměrně střízlivý, svým způsobem utilitární, avšak velice elegantní styl architektury, často právě s využitím fasád z režného zdiva, byl tehdy oblíbeným pro vojenské, úřední i industriální stavby v rámci tehdejší podunajské monarchie. Co se obecně režného neomítaného cihelného zdiva týče, nemusí se tedy jednat nutně pouze o import "anglického" stylu, neboť je možno nalézt i určité domácí zdroje této "cihelné tradice"- a to minimálně v tereziánské a josefínské vojenské resp. pevnostní architektuře (Josefov, Terezín, Vyšehrad) a samozřejmě též v již zmiňované cihelné gotické architektuře   severoněmecké provenience (vyskytující se u nás spíše sporadicky v případě některých sakrálních staveb v pohraničí).  V jihočeském prostředí se jeho obliba kromě píseckého zemského hřebčince (jenž de facto tuto epochu uzavírá) projevila zejména v tzv. "schwarzenberském stylu" v rámci výstavby objektů hospodářského charakteru (pivovary, hájenky, hospodářské dvory a jejich zázemí atd.), pro nějž bylo charakteristické právě užívání přírodních a tudíž cenově dostupných materiálů (režné cihelné zdivo, kámen).

Písecký hřebčinec si i přes úpravy, kterými ve 20. století nutně prošel, uchoval svou historickou podobu až do současnosti. Mezi první zásahy, které hřebčinec postily je třeba zahrnout "kosmetické" úpravy spojené s pádem podunajské monarchie. Ze záklenku levé brány, ze štukové kartuše nad vstupem do hlavní budovy i z kartuše nad vstupem do jízdárny budovy byly zřejmě krátce po vzniku republiky odstraněny štukoví orli zaniklé monarchie. Tyto tehdy nenáviděné symboly byly nahrazeny  heraldickými symboly nového státu. Tomu, že nové znaky byly zhotoveny poměrně záhy po vzniku republiky, možná hned v prvních měsících roku 1919,  nasvědčuje jejich podoba.  Každopádně byly zhotoveny do roku 1920, kdy se konečná podoba státních symbolů republiky  československé ustálila jejich právní kodifikací. Ačkoliv se nyní pustíme na poněkud tenký led spekulací, jako první snad mohla být upravena znaková kartuš na hlavní budově. Podoba znaku je zde nejjednodušší, de facto se zde jedná o tři na sebe navazující heraldické figury - vpravo dole český lev, vlevo dole moravská orlice a ve střední horní části slovenský patriarši kříž na trojvršší - každá v samostatném štítu doprovázené lipovými ratolestmi. Znaky byly odlity jako celek i s kartuší, vzhledem k masivnosti byla kartuš vyztužena kovovou armaturou. Rychlosti, se kterou byl znak vyroben, odpovídá nejen poměrně rustikální provedení heraldických figur, ale též kvalita prací, zejména co se kovové výstuže a jejího uložení týče. Jelikož zde byla takto zhotovena celá kartuše, lze snad uvažovat o tom, že v popřevratové euforii podzimu roku 1918 byla původní znaková kartuše necitlivě odstraněna a vyvstala tedy potřeba tuto znetvořenou partii nad hlavním vstupem co nejrychleji rehabilitovat. V ostatních případech bylo zřejmě odstranění původních orlů snazší a nezpůsobilo větší škody, takže mohlo být i relativně jednodušší je nahradit symboly novými. Ačkoliv dosud nebyly žádné důkazy pro následující úvahu objeveny, je dost možné, že nové republikánské znaky mohly pocházet např. z místní cementárny Josefa V. Vlka. Další úpravy následovaly po odchodu vojska a týkaly se zejména interiérů hlavní budovy. Na místě ubikací vojska vznikly byty pro zaměstnance, což s sebou přineslo i potřebu úprav vnitřních dispozic, kdy zde v souvislosti s touto  novou náplní byly vestavěny zejména nové příčky. Období reálného socializmu přineslo také určité úpravy dispozic přízemí, kdy vnikla v levé části nová chodba se vstupy do kancelářských prostor.  Po roce 1989, kdy se tehdejšímu vedení podařilo uchovat areál i nadále pro chov koní, prochází budovy hřebčince postupnou érou nezbytných rekonstrukčních prací. Byla opravena střecha, dožilé okenní výplně byly nahrazeny novými v tradiční zelené barevnosti, postupně je obnovován cihelný plášť objektů, což je práce velice náročná na čas i pečlivost řemeslníků, neboť některé, dnes již dožilé režné cihly z počátku 20. století musejí být nahrazeny novými.

Zdařilou, avšak neméně náročnou byla také rekonstrukce štukové znakové kartuše s festony umístěné v rámci uliční fasády nad vstupem do hlavní budovy. Vzhledem k působení povětrnostních vlivů i absenci údržby v posledních více jak osmdesáti letech byla tato kartuše zásadně narušena. V průběhu podzimu roku 2008 a první poloviny roku 2009, takřka v hodině dvanácté, byl proveden restaurátorský zásah, kdy byla dochovaná část kartuše a festonů restaurována a chybějící horní část následně domodelována. Zásadním problémem restaurování této znakové kartuše byla skutečnost, že i přes veškerou snahu se nepodařilo dohledat žádný obrazový materiál, jenž by ukazoval podobu této kartuše v době před jejím poškozením. Vyvstala tedy zcela zásadní otázka jaký přístup zde zvolit. Zda zrestaurovat dochovanou část a chybějící partie pouze náznakově ve hmotě doplnit, či zda přistoupit k analogické rekonstrukci chybějících partií. Nakonec bylo dospěno ke konsenzu, že vzhledem k pohledové exponovanosti kartuše nad hlavním vstupem bude chybějící část domodelována. Ve stejném období, tedy v letech 2008-2009 také proběhla oprava stájí III-IV.

Památkovou ochranu získal areál dnešního hřebčince 22. prosince 1987 a to na základě rozhodnutí tehdejšího odboru kultury Okresního národního výboru v Písku. Nařízením vlády ČR ze dne 8. února 2010, s účinností od 1. července 2010, byl tento areál prohlášen národní kulturní památkou.

Kůň pro patrona české země

V roce 2002 byl v rámci velkého nádvoří na cihelný sokl instalován bronzový model sochy plemenného hřebce Arda II od Josefa Václava Myslbeka. Celá jezdecká socha sv. Václava je považována za autorovo mistrovské dílo, pracoval na ní 30 let, dokončena byla po jeho smrti v roce 1923. První náčrt jezdecké sochy je z roku 1887. I když autor návrh několikrát přepracoval, kůň zůstal zachován v původní verzi. Soutěž na pomník byla vyhlášena v roce 1894. Sochařská soutěž ale tehdy neměla vítěze a první cena nebyla udělena. Myslbek obsadil druhé místo spolu se sochařem Snirchem. Myslbekův návrh zobrazoval svatého Václava jako bojovníka. Konkurenční Snirchův návrh pracoval s motivem blanických rytířů. Patová situace se nakonec vyřešila ve prospěch Myslbeka, a to, jak tvrdí tehdejší tisk, i díky přátelským vztahům Myslbeka s členy poroty.

V roce 1898 konečně přikročil k finálnímu výběru koně, který mu bude stát modelem. Výběr trval několik měsíců, ale 4. srpna roku 1898 je konečně vybrán kůň, kterého všichni známe. Hřebec Ardo II z vojenského hřebčince v Písku. Jednalo se o koně východofríského typu (hipologicky dokonalý typ). Tedy plemene, jež má nejen stejný základ jako oldenburský kůň, ale i pohnutý osud. Nechybělo totiž mnoho, abychom východofríského koně znali už jen díky Ardovi, protože po druhé světové válce se toto plemeno ocitlo takřka na pokraji vyhynutí. Lze samozřejmě namítnout, že východofríský kůň je koněm především kočárovým, a že v době, kdy žil svatý Václav, vlastně ani neexistoval, a tudíž český patron nemohl na takovém koni sedět. O sochařských schopnostech Myslbeka však nemůže být nejmenších pochyb. Sochař, pro něhož je největší sochařskou metou dokonale věrné zpodobnění skutečnosti, se okamžitě pustil do práce. A nepodcenil opravdu nic, nechával se například koněm i překračovat, aby mohl důkladně prostudovat tvary napínajících se koňských svalů. Na soše koně začal pracovat přímo v hřebčinci, později se Ardo stával návštěvníkem sochařova ateliéru. Na počátku roku 1899 je Ardo II hotov a v březnu byl odlit z bronzu jako malý model o výšce 90 cm. Současně s tím pracoval Myslbek na modelu koně v životní velikosti.

Závěrem

Hřebčince fungují po celou dobu s hlavní myšlenkou zajišťování plemenitby v zemi, ať již formou přirozené plemenitby, nebo inseminace. Navíc poskytují celý komplex služeb určených pro chovatele, „rozhýbávají“ celý proces zapouštění a následného odkupu samčí populace hříbat narozených u soukromých chovatelů.

Lidé, kteří zde pracují, jsou jedni z posledních, kteří ovládají celý soubor dovedností spojených nejen s ježděním jako takovým – to díky sportu svou popularitu dlouhodobě tolik neztrácí - ale zejména jsou to dovednosti spojené s obsedáním a otahováním mladých koní a vůbec způsoby zacházení spjaté s prací s chladnokrevníky.

Sportovní ježdění se stalo komerční záležitostí a lidí, kteří jsou schopni obsednout a naučit koně základním dovednostem, stále ubývá. Poptávka je po hotových produktech, kteří jsou ideálně „oběhaní“ po závodech. Vytrácí se i klasické jezdecké dovednosti a klasické způsoby zacházení s koňmi. Vše směřuje k alternativám, které, ač mnohdy postavené na působivých základech, ztrácejí funkčnost v rukách amatérů. Polovojenský způsob tradičních přístupů ke koním měl svá odůvodnění a ve zpětné vazbě na kvalitní hřebčinecký základ navazuje třeba Policie ČR.

To, že politické události v ČR na přelomu 80. a 90. let zcela změnily dosavadní vývoj v hospodářské oblasti chovu koní a mimořádně rozšířily možnosti jejich soukromého vlastnictví je již dnes historickým faktem. Tyto události společně otevřely podporu zakládání zájmových sdružení, na která se převedly některé funkce zabezpečované do té doby státními organizacemi. Na základě procesu deetatizace došlo k odstátnění i Státních plemenářských podniků a proběhla poměrně rychlá privatizace některých jeho složek. Tím se v podstatě definitivně rozpadlo státní řízení chovu koní. Ze stávajících hřebčínů a hřebčinců byly zprivatizovány například Napajedla, Albertovec, Netolice. Vývoj a současná situace v chovu koní v  jen potvrzuje pravdu známou již z dob Rakousko-Uherska a to, že základní hřebčince a hřebčíny, které vždy určovaly a usměrňovaly kvalitu chovu koní v příslušném státě, mají být ve státním vlastnictví. Jen jejich státní vlastnictví totiž zajistí zachování jednotného směřování chovu koní z hlediska šlechtitelského cíle a programu, nepoznamenané osobními zájmy, preferencemi, nebo momentálními nápady jednotlivců.

Hlavním úkolem hřebčinců bylo a je zajišťovat plemeníky pro zapouštění klisen v zemském chovu u jednotlivých chovatelů. U koní stále zůstává jednou z rozhodujících metod plemenitby přirozená plemenitba a zemské hřebčince umožňují prostřednictvím rozmístění hřebců na stanicích v průběhu připouštěcího období jejich dosažitelnost pro chovatele. 

Skutečností je i to, že zemské hřebčince plní svoje poslání napříč spektrem chovaných plemen koní, umožňuje zapouštění klisen i takových plemen, která jsou málopočetná a prostorově rozptýlená.

Česká republika bezesporu patří mezi země s tradičním chovem koní. Chceme-li se pokusit vysvětlit potřebu existence Zemských hřebčinců ve vztahu k tradičnímu chovu koní na našem území, je potřeba si přesněji uvědomit, co v tomto kontextu znamená slovo tradiční. Znamená předávání. Předávání poznání, schopností, obyčejů či mravů v rámci kultury nebo skupiny, v tomto případě chovatelů koní. Tradice je z tohoto pohledu dědictvím v prvé řadě zkušeností. Pokud se zamyslíme nad tím, kde se právě zkušenosti, a poznatky, které se týkají chovu a zacházení s koňmi skutečně nikdy předávat nepřestaly, je to právě v Zemských hřebčincích. A je to zejména proto, že doposud žádná vládnoucí autorita nedovolila přerušit tento proces učení se ustálených pravidel a zvyklostí zachovávaných pokoleními, chovatelských názorů, směrů a myšlenek přecházejících z generace na generaci. Ty se sice vyvíjely, vyvíjejí a modernizují, ale stále jsou vázané na časem prověřené předané zkušenosti. To je tradice v pravém slova smyslu.

Ke zpracování této publikace bylo použito materiálů a pramenů od těchto autorů:

Ing. Jan Pellar

Karel Klátil

PhDr. Martin Zeman

Doc. MVDr. Jaroslav Zuda, CSc.

MVDr. Vlastimil Sixta

Ing. Josef Šilha

Archiv ZH Písek

Děkujeme!

 

Za Zemský hřebčinec Písek s.p.o. zpracovala Ing. Hana Stránská, Ph.D.

Velitelé a ředitelé státního hřebčince Písek

1811 – 1819 npor. Franz Woytich

1820 – 1824 npor. Franz Öhler

1825 – 1832 rytm. Phillip Kraus

1833 – rytm. Phillip Henner

1834 – 1840 npor. Michael Wallner

1841 – 1842 npor. Johann Schestak

1843 – 1846 por. Wilhelm Zwölf

1847 – 1849 npor. Anton Wosabal

1850 – npor. Fortunat Schmerek

1851 – npor. Franz Engelmann

1852 – 1855 npor. Daniel Offermann

1856 – 1869 por. Wenzel Heržik

1870 – 1884 npor. Ignatz Kumpf

1885 – 1888 npor. Carl Jokisch - Scheurek

1888 - 1898  rytm. Ignatz Kumpf

1899 – 1907 rytm. Jindřich Brázda

1908 – 1918 rytm. Bohuvěr Pivnička

1919 – 1921 pplk. vet. František Svoboda

1922 – 1940 MVDr. Jaroslav Rešl

1941 – 1945 Dr. Ing. Jindřich Steinitz

1945 – 1954 MVDr. František Ulč

1954 – 1957 Josef Hájek

1957 – 1965 MVDr. Jaroslav Zuda

1966 – 1977 Jaroslav Pixa

1978 – 1979 Ing. Jiří Klor

1979 – 1990 Ing. Josef Šilha

1990 – 1993 MVDr. Pavel Sedláček

1993 – 1999 Ing. František Uhlík

1999 – 2006 Ing. Josef Šilha

2006 – 2012 Ing. Jan Pellar

2012 – 2016 Ing. Karel Kratochvíle

2016 – 2016 Ing. Hana Štěrbová, Ph.D.

2016 – 2022 Ing. Karel Kratochvíle

2022 - dosud Ing. Hana Stránská, Ph.D