Ošetřovatel / Jezdec EVA AUGSBERGEROVÁ

Každodenní provoz ve stájích píseckého hřebčince stojí na poctivé práci ošetřovatelů a jezdců. Někteří jsou v oboru vyučení, jiní mají třeba střední zemědělskou školu. Větší část z nich tvoří ženy. Svou fyzicky i psychicky náročnou profesi zvládají díky lásce ke koním, a je vidět, že jsou lidmi na svém místě. Za celý tým nám poskytla rozhovor Eva Augsbergerová, která pracuje v hřebčinci už dvacet let.

Co vás přivedlo ke koním?

Pocházím z Bavorova a každý den jsem chodila po škole ke koním do okolních vsí. Dostala jsem se taky k westernovým koním, se kterými jsme převáděli dobytek. A později jsem se rozhodla, že půjdu do učení do Kladrub nad Labem. Ze školy nás sice neposílali do národního hřebčína, ale chodili jsme pomáhat ke koním do Koles, Chlumce na Cidlinou a Měníka. Tam jsme prošli úplně vším, od zapřahání a otahování koní přes obsedání a přípravu na zkoušky, v sedlárně jsme se učili šít. Po škole jsem na rok nastoupila do Grejnarova u Netolic a od roku 2003 pracuju v píseckém hřebčinci.

Jak probíhá běžný den ve stájích hřebčince?

Začínáme v šest hodin. Vykydáme boxy, všechno vyčistíme a nakrmíme koně. Dostávají seno a oves. Pak teprve jdeme na snídani my. Během dopoledne se s koňmi pracuje a v poledne dostávají oves podruhé. Mladí koně se musí všechno naučit a připravit se na zkoušky. Ve stáji u chladnokrevných koní se zapřahá a u nás u teplokrevných se pracuje pod sedlem. Koně chodí také do výběhů a průběžně se stále uklízí. Běžná směna je do tří hodin a kdo má službu, zůstává do pěti, dává koním večerní krmení a předává stáje noční službě. Noční služba hlídá koně, kdyby byl nějaký problém a sbírá z boxů trus. Většinou je v noci klid. Humbuk bývá jen v době, kdy se navezou mladí koně z hříbáren, než si zvyknou.

Jak vlastně koně spí?

Většinou jenom postávají v rohu boxu se svěšenou hlavou a mají zavřené oči. Někteří koně si ale rádi lehnou. Někdy se jim i něco zdá, ze spánku hrabají nohama nebo řehtají. Přes den také rádi odpočívají, hlavně po práci nebo krmení.

Jak postupujete při práci s mladými teplokrevnými hřebci?

Hříbata přivážíme z hříbárny v Novém Dvoře obvykle v listopadu, když je jim přibližně dva a půl roku. Jsou zvyklí být ve stádu, kde mají své hierarchie a někteří z nich si nárokují svou pozici. Když to zkusí i na vás, musíte je usměrnit. Musí si zvyknout být v boxech a postupně je bereme na výcvik. Jako první jsou na řadě hříbata, která vybrala komise při třídění do předvýběru hřebců jako adepty na budoucí plemeníky. Obsedneme je, pracujeme s nimi na lonži, na kruhovce, skáčou ve volnosti, běhají přes nízké překážky, kterým říkáme kavalety. Zkouška pak zahrnuje předvedení na ruce, skok ve volnosti, drezuru a skokovou řadu pod sedlem. Sledujeme, jak se projevují mladí koně po plemenných hřebcích z našeho hřebčince. Každý kůň přijme výcvik jinak, některý je hodný, jiný i několik týdnů nespolupracuje, nebo se bojí. Základ práce je už na hříbárně. Je důležité, aby se na hříbě hodně sahalo, zvedaly se mu nohy a aby si zvykalo na kontakt s člověkem.

Je taková práce těžká pro ženu?

Fyzicky to jde, když si člověk zvykne. Ale někdy je to náročné spíš psychicky. Každý rok koně odcházejí a noví přicházejí, takže je to stále dokola.

Jezdíte s koňmi na vyjížďky ven?

Když jsou koně hodní, jezdíme s nimi i do přírody. Jedeme ve skupině a vezmeme s sebou i některého staršího koně. Takže když někde vyskočí srnka, on zachová klid a mladí koně se chovají podle něho.

Kolikrát jste už z koně spadla?

Mockrát. Mladí koně jsou plašani a nikdy nevíte, co vymyslí. Něco se usedět dá a něco ne. Většinou to ale dopadne dobře. Musíme mít povinnou výbavu jezdce. To je hlavně tříbodová přilba, jezdecké boty, kterým se říká chapsy, rajtky, tričko s krátkým rukávem, ne tílko, a někdo nosí i rukavice.

Co je hlavní při komunikaci s koňmi?

Hlavní roli hraje klid. Pokud máte strach, kůň to cítí a někdy se to snaží i využít nebo se brání. Ale když se zachová klid, koně jsou také klidní. Nemají důvod vám ublížit, ani nechtějí.

Co vás u koní nejvíc baví?

Kontakt s koňmi, práce ze sedla, učit je poslušnosti a pokoře. Je to srdcový, mám ráda práci se zvířaty, od země, přes sedlo, potřebuju kontakt. Kromě toho také dělám sedlařinu, šiju uzdečky, ohlávky, naučili nás to ve škole. Opravuju, co se rozbije, buď na starém stroji nebo v ruce.

Před akcemi koně upravujeme a zaplétáme jim hřívy. Nejdřív je umyjeme kopřivovým šamponem a pak zaplétáme copánky, u chladnokrevníků někdy vplétáme lýko. Koně to mají rádi, ale je to dost pracné, musíme začínat už den předem. Chladnokrevným hřebcům se hřívy nezastřihávají, teplokrevným ano. Koně se upravují i holí strojkem, aby při prezentaci dobře vypadali a méně se potili. Jsou různé varianty střihu.

Jaké předpoklady jsou třeba pro práci u koní?

Musíte tomu dát hlavně trpělivost a lásku. Fyzičku časem získáte. Zvíře potřebuje delší čas a jakmile tam trpělivost není, dá se kontakt mezi koněm a vámi snadno zničit. Pak strašně dlouho trvá, než si kůň vybuduje k člověku další důvěru. Důležitá je taky dobrá parta lidí.

Do jakého věku se dá tahle práce dělat?

Když na to budete mít fyzicky, tak i do důchodu. Znám i sedmdesátníky, kteří pořád jezdí. Já bych tady taky ráda zůstala, co jiného bych dělala. Jsem typ člověka, který musí pracovat venku u zvířat, v kanceláři bych nevydržela.

---